Ročník 2025...

Ročník 2025 byl úspěšně dovršen. Prožili jsme šest skvělých festivalových večerů, které přinesly výjiměčné hudební i společenské okamžiky.

První koncert byl prostorem pro místní mladé talenty. Druhý, pod širým nebem vykouzlil úsměv nejen milovníkům vína. Poslouchat uprostřed léta Mozartovu serenádu Malá noční hudba v rámci třetího večera v prostoru ozdobeném freskami mistra Vokolka, byl zážitek, který daleko předčil samotný pobyt v srdci Salzburgu. Čtvrtý večer rozezněly varhany v kostele sv. Víta z roku 1809.
Pátý festivalový večer s názvem Když duše zpívá patřil vokálnímu uskupení Kvintetky. Opravdovou festivalovou atmosféru přinesl pátý festivalový večer s názvem Když duše zpívá. Vokální uskupení Kvintetky doplnila také výstava obrazů Ludmily Sadílkové. Velkolepý závěr XII. ročníku pak potvrdil, že Cantate Domino – tedy „Zpívejte Pánu“, jak zní starobylá latinská výzva z biblických žalmů – není jen pojem, ale skutečný prožitek radosti, vděčnosti a sdílené hudební energie. A kvůli takovým okamžikům stojí za to být u toho.

Jednotlivé festivalové události si lze alespoň slovem připomenout níže, a to včetně fotodokumentace.

Možná tyto mladé muzikanty běžně potkáváme na ulici a ani netušíme, jaké nadání v sobě mají.

Novinkou programu již XII. ročníku byl první podvečer s názvem „Talentíno“, věnovaný dětským talentům z místních základních uměleckých škol. Možná tyto mladé muzikanty běžně potkáváme na ulici a ani netušíme, jaké nadání v sobě mají.
Devět sólistů školního věku příležitost představit svůj talent doma – před rodinami, přáteli i širokou veřejností. A přestože vystupovali podle školních tříd, bylo jasné, že na věku vůbec nezáleží. Každé vystoupení mělo své kouzlo a každé bylo něčím výjimečné.
Během večera zazněl klavír, akordeon, dechové nástroje i kytara. Závěr patřil patnáctičlenné místní scholičce pod vedením paní učitelky Hany Blažkové, která program krásně završila několika sborovými skladbami. Komorní prostředí umožnilo divákům sledovat mladé umělce opravdu zblízka. Bylo vidět lehkou trému, velké soustředění i radost z každého povedeného tónu. O to více vynikly jejich obdivuhodné výkony a rozzářené oči po každém potlesku.
Na závěr čekal na všechny malé účinkující drobný dárek a poděkování patřilo také učitelům a rodinám, které děti podporují a vedou k hudbě. Celý večer byl krásným důkazem toho, kolik talentu mezi mladými lidmi máme.

Víno a hudba zde opět vytvořily krásně souznící celek.

V předvečer blížících se letních prázdnin na pódiu vystoupilo uskupení Balagan trio – tři hudebníci, kteří propojují zvuk kytary, violoncella, kontrabasu i zpěvu. A právě jejich název dokonale vystihoval atmosféru večera. Jak napovídala i pozvánka, slovo „balagan“ může znamenat cestující jeviště, divokost či zdánlivý nepořádek – a všechny tyto významy se do koncertu promítaly v tom nejlepším slova smyslu.
Hudebníci jsou zároveň autory vlastních písní, a tak jednotlivé skladby doprovázeli krátkými úvody o jejich vzniku a obsahu. V některých písních byla patrná inspirace lidovou tvorbou, jiné naopak působily překvapivě a neotřele. Přesto všechny přirozeně zapadaly do prostředí letního koncertu pod širým nebem. Silný dojem zanechaly například skladby „Čarodějnice“ nebo „Darebáci“ se sugestivně se opakujícím refrénem „Lháři!“.
I tento večer se nesl ve znamení dobrého vína, které už ke koncertům v areálu farní zahrady u kostela sv. Víta v Bojanově neodmyslitelně patří. Víno a hudba zde opět vytvořily krásně souznící celek.

Komorní soubor složený z jeho 10 hudebníků v mistrovském obsazení smyčcových, dechových a bicích nástrojů pod vedením Pavla Starého.

Hrbokovský kostel jako jedinečná kulisa 3. koncertu Bojanovského muzicírování. Velký orchestr SAKO byl znám již z vystoupení v Bojanově v jednom z předešlých ročníků festivalu. Komorní soubor složený z jeho 10 hudebníků v mistrovském obsazení smyčcových, dechových a bicích nástrojů pod vedením Pavla Starého přijal trochu technicky znějící název „SAKO Basic“. Už samo prostředí „až po kůr“ zaplněného kostela v těsném kontaktu s hudebníky a v obklopení freskovou výzdobou vytvořilo to správné prostředí pro hudební zážitek. Zazněly duchovní skladby světových autorů, netradiční „dětská symfonie“ s motivy zpěvu ptactva i podmanivá filmová melodie se sólem na hoboj. A na závěr vlastně už na prahu noci Malá noční hudba W. A. Mozarta. Dojem z koncertu byl úžasný, soubor si zaslouží náš obrovský obdiv. V neposlední řadě koncert přispěl k rozšíření povědomí o unikátní výzdobě kostela od malíře Vojmíra Vokolka, volně tak navázal na komentované prázdninové prohlídky.

Stabat Mater a Biblické písně promlouvaly k posluchačům s jemností i silou.

Už pouhý pohled na program avizoval vrcholný umělecký zážitek – přední český varhaník a sólový zpěv v podání hostující umělkyně. Varhany a jméno Václav Uhlíř patří neodmyslitelně k sobě. Varhaník, sbormistr, hudební pedagog a diecézní organolog. Bojanovské varhany, tolik blízké našim srdcím, se pod jeho rukama rozezvučely s mistrovstvím a úctou k jejich historii i budoucnosti. Všichni známe jejich příběh – a právě tento koncert byl tichým, ale silným krokem na cestě k jejich obnově. A přesto, i takový večer mohl být zcela jiný. Koncert byl ohrožen náhlým onemocněním ohlášené sólistky paní Hany Medkové. Situace byla vážná – ale podařilo se nemožné. Na poslední chvíli přijala pozvání paní Markéta Štefaniková. Soprán se změnil na alt a koncert mohl v celém rozsahu proběhnout. Obě sólistky mají mnoho společného, už třeba to, že mají podobné hudební vzdělání, vyučují zpěv na školách a koncertují doma i v zahraničí. Program byl citlivě sestaven. Díla barokních mistrů se přirozeně propojila s emocemi naplněnými skladbami Antonína Dvořáka – Stabat Mater a Biblické písně promlouvaly k posluchačům s jemností i silou. Vrcholem večera byla bezpochyby Gounodova Ave Maria, která v mnohých z nás vyvolala tiché, osobní vzpomínky. Zazněla z kostelního kůru s majestátní krásou, která naplňovala prostor i duše. Motivy duchovních písní k Panně Marii jsme mohli poznat i v závěrečné improvizaci pana Uhlíře.
Díky oběma umělcům za hluboký duchovní zážitek. Bojanovský festival přitahuje nové a nové posluchače. A tak se početná skupina sešla po koncertě v presbytáři, aby si poslechla zajímavé povídání o historii a výzdobě kostela. A pozorně naslouchali i oba účinkující...

"Nic nemá smysl, jestliže do toho nevložím své tělo a svého ducha…" (Antoine de Saint–Exupéry, Citadela)

Vše začalo asi před patnácti lety, když jsem vzala do ruky hrnčířskou hlínu a ta mě naprosto učarovala. Moje fantazie neměla hranic, toužila jsem tvořit obyčejné věci, které každý den vídáme, nevšímáme si jich, jsou naprosto všední a nezajímavé. Toužila jsem do nich vdechnout jejich jedinečnost, dát jim jakýsi život. Samotnou mě překvapovalo, jak ke mně najednou začaly hovořit. Když přijdeme po těžkém dni domů, kamsi do kouta položíme svoji kabelku, tašku. Jsou pomuchlané, beztvaré a právě tato jejich pomuchlanost a beztvarost mě lákala. Lákalo mě právě toto ztvárnit, vždyť to je právě život, mnohdy beztvarý a pomuchlaný. V životě není nic zcela rovného, přesného, do puntíku naplánovaného a nepřekročitelného. Co je v přírodě stejné, nic. Ani jedna větvička na stromě. A právě toto jsem se snažila ve svých malých i větších kabelkách vyjádřit. Jejich ležérnost a dá se říci někdy i marnivost. Fascinovaly mě také klobouky. Dnes se již často nenosí, ale když si prohlížíme staré fotografie, žasneme nad jejich důstojností, precizností, ale současně nad sladěností s jejich majiteli. Naprosto odrážely povahy svých nositelek.
A právě i toto mě lákalo, proč nezkusit klobouk? A takto jsem pokračovala dál a dál. Cítila jsem naprosto přesně kdy je kabelka, klobouk či jiný výrobek hotov a již jsem nemohla nic přidat. Byl prostě hotov.
Již ani nevím přesně kdy, vzala jsem do ruky zlatou gelovou tužku, bílý papír, bílou gelovou tužku, černý papír a začala si malovat různé obrazce, spojovat je, propojovat, vybarvovat a hle, začaly se přede mnou objevovat abstraktní obrázky. Postupně jsem svoji techniku zdokonalovala, začala jednotlivé tvary vyčarovávat, bílou gelovku jsem vyměnila za stříbrnou, ale většinou černý papír zůstal. A tak vlastně vznikla ke keramice ještě moje Krajkovaná kresba. Aniž bych něco plánovala. Zcela mě to pohltilo. Uběhl jeden rok, dva roky, tři roky, již přesně nevím, ale pomalu keramiky ubývalo a kreslení přibývalo. Začala jsem více přemýšlet o významech jednotlivých tvarů a opět bylo velice zajímavé, že jsem naprosto přesně cítila, kdy je obrázek hotov a kdy již nemohu přidat ani tečku. A zase roky ubíhaly, proběhly nějaké výstavy a „objevila“ jsem ruční papír. Nadchla mě jeho jedinečnost, opravdovost, um. Když ho držíte v ruce, nikdy není stejný a najednou jsem si uvědomila souvislost mezi mojí keramikou, kresbou a tímto kouskem papíru. Tentokrát jsem vzala do ruky tuš, pero, dokumentní inkoust a začala jsem zcela jednoduchými tvary kreslit květiny. A opět tyto květiny nejsou nikdy stejné. Jsou si jen podobné. A dávala jsem jim jména… A právě tímto pojmenováním dostaly zcela jinou podobu, začaly hovořit, hovořit svojí řečí. Dostávaly své vlastnosti, které mě osobně hodně oslovovaly a stále oslovují.
A aby toho nebylo málo, objevila jsem malířské plátno a současně s ním také malbu na sololitové desky. Již ani nespočítám, kolik obrázků jsem zahodila, přemalovala a kolikrát jsem měla na sebe zlost, že je to k ničemu. Zkoušela jsem olej, ale to jen maličko a krátce…zatím však zvítězil akryl. A tak vlastně začalo moje další období, já mu říkám barevné, možná také modré, kdy jsem přímo vnitřně cítila, že musím malovat hodně barevně, ať se to někomu líbí anebo nelíbí. Je mi to v podstatě jedno. Jednou ráno, po probuzením jsem v duchu před sebou viděla barevnou mozaiku, ale opravdu barevnou a věděla jsem, že to je ono. První obrázek vznikl na plátně, postupně také na sololitu v různých velikostech, motivy začaly přecházet také i na rám. Toužím malovat obrázky veselé, hodně barevné, optimistické.
Moje, zatím velice krátké, a zatím poslední období je období akvarelu. Jsem jím opět úplně unešená… A najednou si uvědomuji spojitost mezi keramikou, krajkovanou kresbou, ručním papírem, barevnými obrázky a akvarelem…je to právě ta jedinečnost, nahodilost, spontánnost, neovladatelnost, ano, i vodě a barvě musím dát určitou volnost, aby do sebe ladně prolnuly bez hranic a omezení.
Moc bych si přála, aby moje obrázky uměly potěšit, ale to již nechám na každém z vás…

Dva pěvecké sbory, které mají k Bojanovu velmi blízko.

Závěrečný koncert XII. ročníku Bojanovského muzicírování se letos tradičně uskutečnil v předvečer svátku svatého Václava. Už samotný termín napovídal, že půjde o slavnostní tečku za celým festivalem – a tomu odpovídalo i velkolepé obsazení večera.
Na společném koncertu se představily dva pěvecké sbory, které mají k Bojanovu velmi blízko, a to pod vedením pana Tomáše Židka. Chrudimský soubor Salvátor navazuje na duchovní tradici tamního arciděkanského chrámu a zaměřuje se především na duchovní hudbu. Není bez zajímavosti, že mezi jeho členy najdeme i zpěváky z našeho chrámového sboru.
Druhým účinkujícím byl Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, který má dlouholetou tradici a široký repertoár. Jak už název napovídá, tvoří jej převážně studenti Univerzity Pardubice. Do Bojanova přivezli nejen několik sólistů a skupinu smyčcových nástrojů, ale také dva hudebníky hrající na unikátní barokní trubky zvané klariny.
Program večera byl věnován duchovní hudbě, což vystihoval nejen podtitul koncertu, ale i úvodní skladba „Cantate Domino“. Koncert zahájil Salvátor a postupně se přidávali zpěváci VUS i instrumentalisté, až se chrám rozezněl v plném obsazení. Zaznělo například „Ave Maria“ v úpravě Tomáše Žídka, spirituály i ukázky děl významných světových autorů duchovní hudby. Závěr patřil latinské mši Františka Xavera Brixiho, která v prostředí bojanovského kostela působila mimořádně silně a slavnostně.
Právě tato liturgická hudba, provázející jednotlivé části bohoslužby, zanechala v posluchačích hluboký dojem. Dlouhotrvající potlesk na závěr nebyl jen poděkováním za tento výjimečný koncert, ale symbolicky také oceněním všech šesti koncertů letošního festivalu.